Berberský kůń

28. dubna 2008 v 20:54 | ja

Původ a historie:

Berbery počítáme do skupiny pouštních koní, avšak od araba se značně liší. Někteří odborníci soudí, že se do Afriky dostali z Iberského poloostrova již v předhistorických dobách, jiní míní, že přišli koncem starověku s Vandaly, nejpravděpodobnější však je, že se vytvořili na místě splynutím různých plemen, které dovezli Řekové a Féničané a možná, že na jejich vzniku měli podíl i koně egypští, potomci koní hyksóských. Od 8. století se křížili s araby, čímž získali větší ušlechtilost, ale přesto si uchovali vlastní charakter a typické znaky.
Severní Afrika je oblastí, která koním celkem vyhovuje a v minulosti byla pro ně zřejmě ještě příznivější. I když nemáme doklady o tom, že by zde žili divocí koně, nesporně zde mohlo dojít ke zdivočení koní dovezených, kteří vytvořili vhodný základ pro upevnění velmi typického a svérazného plemene. Berber je kůň vynikajících vlastností, a proto jej využívali i arabští nájezdníci, s nimiž se dostal zpátky do Španělska. Později se berbeři pod různými jmény dováželi do evropských hřebčínů a mnohem dříve než arabové ovlivnili vývoj dostihových koní a také vojenských polokrevníků. Ukořistění berbeři po porážce muslimů u Poitiers v roce 732 přispěli k zušlechtění franckých koní. Ze Španělska a Portugalska se pak dostali i do Ameriky a nejedna vynikající vlastnost mustangů je dědictvím po berberech. V severní Africe je to dodnes jeden z nejrozšířenějších jezdeckých koní, uplatňující se výborně i jako kůň válečný.

Popis a charakteristika:

Berber je teplokrevný kůň, mimořádně skromný a odolný, s charakteristickou úzkou lebkou a výrazným klabonosem. Pouštní podmínky ovlivnily nejen jeho stavbu, tvar kopyt a jejich kvalitu, ale také chody a vydatnost pohybu, pohyblivost a rozměr chřípí a samozřejmě povahu.
Berberští koně jsou rozšířeni po obrovském území severní Afriky, a proto mají mnoho místních rázů. Jsou to vesměs vysocí štíhlí koně, měřící v kohoutku asi 145 - 155 cm, pobřežní typy jsou vyšší. Typickým znakem je hluboký hrudník, poměrně široká, mohutně osvalená prsa, štíhlé, ale silné nohy, výrazný kohoutek a poměrně strmá záď s nízko nasazeným ohonem. Zvláště hlava se zcela liší od příbuzného araba. Původní berberové byli vraníci, tmaví hnědáci, nebo hnědáci. Teprve s příměsí krve arabů se objevili i bělouši. Berber nemá vždy bezvadnou stavbu. Obvykle má poněkud strmou lopatku, zadní nohy někdy se sblíženými hlezny, což je dědictví po horském typu a kopyta mají sklon ke zúžení, někdy bývají dokonce těsná. Rohovina kopyt je tak pevná, že se původně tito koně nekovali. Berbeři vynikají tvrdostí, jsou nesmírně výkonní a schopní snášet těžké podmínky. Jsou neobyčejně obratní a na krátké vzdálenosti dosahují značné rychlosti. Mají vrozený orientační smysl a nebojí se střelby ani hluku. Díky své učenlivosti jsou velmi oblíbeni, i když jejich povaha je poněkud svérázná. Libyjský berber je ušlechtilejší než původní typ, je vyšší a mnohem rychlejší. Berbeři se chovají i u některých afrických kmenů, například v Kamerunu, a jsou velmi ceněni. V Americe se dokonce z mustangů vyčlenil "primitivní berber", který je registrován v samostatné plemenné knize a hodnotí se stejně, jako původní severoafrické plemeno.

Povaha:

Povaha berbera se formovala ve velmi drsných podmínkách, ve společnosti kočovníků, kteří sice svým koním nemohli mnoho nabídnout, ale zato k nim vždycky měli neobyčejně úzký vztah. Následkem toho vznikl kůň bez problémů snášející vedro, sucho, hlad i žízeň a dokonale zdolávající všechny přirozené problémy a překážky. V neklidné severní Africe musel být tento kůň vždycky připraven k boji, a tak se stal ideálním válečným koněm. Je statečný, má pevné nervy, je velice obratný, avšak hřebci bývají poněkud nesnášenliví. Je poměrně dobře ovladatelný, jeho původní majitelé s ním jezdili pouze s ohlávkou nebo s jednoduchým udidlem a také sedla bývala velmi prostá. Berber je nejen dobrý jezdecký kůň, ale ochotně poslouží i jako soumar. Dokonce je zvyklý pravidelně nosit s jezdcem i náklad, zejména vaky s vodou. Pohyb berbera není právě působivý, nemá lehkost araba ani plavnost achaltekince. Je to však zvíře s nesmírným smyslem pro rovnováhu a zejména v horách je velmi spolehlivý díky jistým nohám.

Využití a sport:

Berber byl pravý kočovnický kůň, schopný denně překonávat značné vzdálenosti v neschůdném terénu. Spokojil se s chudou pastvou, podle možností vylepšovanou zrninami. Jak se šířil do světa, získával odlišné vlastnosti. V rámci muslimských jízdních armád se stal typickým válečným koněm, který se později uplaňoval i na straně protivníků, zejména u křesťanských válečníků. V Anglii a Francii z něj jeho rychlost učinila sportovního koně již ve středověku, například oblíbeným koněm Richarda II., manžela Anny České, dcery Karla IV. byl Barbary (grošák), berber vychovaný v královském hřebčíně. Na Iberském poloostrově se berbeři podíleli na vzniku andaluských a lusitánských koní a údajně irský connemara, francouzský limousin a bílí koně z Camargue mají berberské předky. Berber byl také jedním z předků anglického plnokrevníka a podílel se na vzniku mnoha afrických plemen, dnes již zapomenutých.
Berber se s Araby dostal i do východních islámských zemí a tam se podílel na vzniku nebo vylepšení místních koní. Centrem jeho chovu však dodnes zůstává Afrika, a to nejen severní, kde ještě v minulém století pečovala o chov berbera i francouzská armáda, která ho používala pro své jízdní jednotky. Má své místo také u většiny hamitských kmenů, například u Fulanů v Kamerunu. Hlavně má však berber trvalou pozici v chovatelských programech, jeho krev zlepšila vlastnosti i tak renomovaných plemen jako jsou lipicáni, frederiksborgové, frísové a dokonce i starokladrubští koně.
fotečkyyyyy:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama